Toto téma je
velmi široké, mezi názory odborníků je mnoho
rozporů, pokusím se shrnout větší část toho
v čem se shodují. Nejprve se pokusím osvětlit
základní pojmy. Dále se pokusím popsat
velmi zjednodušeně vývoj systémů souvisejících
s tématem. Déle se zdržím u tématu
bojový sport a jeho vztah k sebeobranným systémům,
protože je mi velmi blízké, zároveň je to také
jedno z velmi diskutovaných témat.

Definice
sebeobranné a sebeochranné situace

Sebeobranná
situace je taková situace, v níž je obránce z
důvodů společensky a eticky závažných oprávněn
použít k jejímu řešení krajních forem
násilí, tedy taková, v níž jde obránci
o život

Situace, při jejímž řešení je
ochránce nucen použít i násilí, je –
li to třeba, ale ne v jeho krajních formách, se
nazývají situací sebeochrannou.

Rozlišování
sebeobranných a sebeochranných situací je nutné
pro zdárné provedení účinné
obranné kontraakce. Pokud dokážeme identifikovat typ
konfliktu dostatečně rychle, je pravděpodobnější že bude
naše obrana dostatečná, úspěšná a v
neposlední řadě i adekvátní záměrům
útočníka. Umění sebeobrany v podstatě spočívá
v tom že dokážeme v dané situaci vyřadit záporné
vlivy a kladné vlivy (působící v náš
prospěch) co nejvíc využít. Rušivé vlivy
mohou být např. útočníkovy zbraně, nepříznivý
terén, alkohol, cigarety, atd. Kladné vlivy jsou např.
předměty denní potřeby použitelné jako zbraně v
náš prospěch, úkryty, ale i únava nebo zranění
soupeře. Kladným vlivem může být taky známý
terén nebo prostředí.

Současná odborná
literatura zabývající se sebeobranou má
společný jeden fakt. Akce, které doporučuje pro
řešení simulovaných konfliktních situací
jsou zdlouhavé a čas, který má obránce
fakticky k uskutečnění doporučovaných akcí k
tomu nestačí. Z bádání současných
odborníků a z praktických testů vyplývá
mnoho konkrétních informací.

Časová
bilance obrany

Přímý
úhoz je běžně proveditelný za 0,12 – 0,15 sekundy.
Obranné akce, jako například úhyb hlavou vzad,
za dobu nepříliš odlišnou – asi od 0,1 sekundy. Kryty
jsme schopni vykonat za stejnou dobu jako úhozy, pokud je
nevedeme nohou. Musíme však brát v úvahu fakt,
že obránce, ať je jakkoliv vyspělý, není
schopen na útok reagovat okamžitě, ale až po uplynutí
tzv. reakční doby. Prostá reakční doba na
běžný zrakový podnět je přibližně 0,2 sekundy.
Složitější akce ovšem vyžadují delší
přípravu, čímž se prodlužuje i reakční
doba. Abychom mohli reagovat na útok, fundovaně a úspěšně
zahájit obranu, musíme mít na manévr čas.
Doba útočné akce (0,12 s) by měla být delší
než reakční doba obránce (0,18 s) plus doba trvaní
obrané akce obránce (0,10 s), ale zjevně to není
možné. Z toho vyplívá, že obránce se
nikdy nestihne účinně bránit. Tento stav však
neplatí, pokud útočník, který vychází
z postavení, z něhož vás nemůže napadnout učiní
pohyb, z kterého je zřejmé, že bezprostředně
následuje útok. Tím se doba trvání
útoku podstatně prodlouží. Obránce má
čas se připravit a získat výhody na svoji stranu.
Jasně nám z toho vyplývá, že samostatný
sportovní trénink nám pro sebeobranou situaci
nebude postačovat.

Bojové
sporty a jejich historie

Prastarým
a cenným kulturním dědictvím jsou nejen lov,
řemeslo a umění, ale patří k nim i bojová
umění. Jsou to jedna z nejstarších umění
lidstva. V mnoha zemích a kulturách světa se v
minulosti i v současnosti vyvíjely a dodnes vyvíjí
různé bojové systémy. Využívalo se jich
ve válce nebo při osobní ochraně, avšak už v
dávných dobách se pěstovaly i „sportovně“
(za účelem cvičení a zdokonalování se v
technice). Je pozoruhodné, kolik bojových systémů
na světě v historii vzniklo. Pod pojmem „bojový sport“
rozumíme druhy sportu a pohybové systémy, které
se vyvinuly ze starých bojových umění a ze
cvičení se zbraní a ještě dnes se některé z
nich využívají v soubojích nebo slouží
k sebeobraně. Někdy bývá také jejich obsahem
zachování starých obyčejů a tradičních
pohybových kultur. K bojovému sportu patří také
lukostřelba a šerm, někdy je sem řazena i sportovní
střelba z moderních střelných zbraní.

Systémy
sebeobrany a boje existují od té doby, co na zemi žijí
lidé, kteří zkoušejí řešit své
problémy násilnou cestou. Pud sebezáchovy
člověka a vůle přestát válečné střety nebo
napadení vedly mnohé národy k tomu, aby vyvinuly
vlastní bojová umění. Hlavními motivy
bylo udržení obranyschopnosti a bojovnosti, často také
tato umění sloužila k vojenským účelům.

Běžné teorie o původu sportu ( že měl
nejprve kultovní charakter a pramenil z instinktivního
jednání a z radosti ze hry) se na bojový sport
příliš nehodí. Boj byl praktickou nutností,
aby člověk obstál v zápase o život. Bojová
umění, hry, sporty byly tréninkem pro přežití.
Soutěže sloužili především k branné výchově,
příležitostně také k získání
prestiže. Techniky vznikaly přemýšlením, pozorováním
zvířat, náhodou, nebo spojením více
dohromady. Výběr technik byl velmi prostý: Ta technika
kterou někdo použil a přežil byla přijata.Vzhledem ke stejným
anatomickým předpokladům lidí na celém světě
se lidé často dobrali k velmi podobným výsledkům,
i když je od sebe dělily třeba oceány a stovky let. Z té
doby pochází velmi starý princip, vysoké
ocenění , které se prokazuje starým asijským
mistrům: Kdo zestárl a přežil všechny souboje, musel být
lepší než ti druzí a koneckonců i moudrý.

Zatímco
ve starověku a středověku sloužila bojová umění
především k útoku a obraně při vojenských
střetech, později se mnohá proměnila v systémy
otužování těla nebo v pohybové kultury, resp.
v bojový sport. V popředí vždy stály výchovné
aspekty, péče o tradice nebo myšlenka boje. Přání
měřit své síly s ostatními je prastarou
základní potřebou člověka. Pravidla, podle kterých
se zápasilo, se vyvíjela v závislosti na
ustanovení, za co lze protivníka uchopit, zda za nahé
tělo, blůzu, kalhoty či za pásek. Druhy přípustných
technik úderů a kopů, oblasti do kterých bylo
povoleno zasahovat určovaly vývoj druhu sportu.

Již v
Antice došli k poznání, že zápasy neslouží
jen zábavě, nýbrž že by mohli být pro mladé
lidi užitečným ventilem touhy po činnosti, zejména
když se podaří pomocí pravidel a tradičních
tabu zbavit boj nebezpečí. U některých národů
sloužily boje a souboje k socializaci, například jako
iniciační rituál přijetí mladého
chlapce mezi dospělé. Technické systémy, které
spočívaly na rozvoji tělesné síly, stojí
od pradávna proti formám, které spočívají
na obratnosti a rychlosti.

Od bojového
umění k bojovému sportu

V
průběhu staletí mnohá stará válečná
umění zanikla, byla nahrazena účinnějšími
systémy, také staré zbraně byli nahrazeny
novějšími. Takto například upadlo v zapomnění
velmi rozšířené umění sebeobrany žoldnéřů
(lancknechtů). Byla vynalezena různá ochranná
zařízení, umožňující co nejbezpečnější
nácvik, zachovávající však účinnost
starého válečného umění. Například
u kickboxu boj je veden nekompromisně, a to duševně i tělesně.
Tento bojový systém spočívá v zasahování
soupeře, aniž by byl člověk zasažen sám. Údery
nebo kopy vedené na hlavu ohrožují zdraví,
protože nárazem mohou vznikat síly překračující
hranici, na které může být mozek ještě zatěžován.
U sportovního pojetí byly zavedeny boxerské
rukavice s minimální hmotností 10 uncí,
chrániče nohou, a dodatečně byla při některých
soutěžích zavedena ochrana hlavy. Faktem zůstává,
že u tohoto sportu ke zraněním dochází velmi
často. Síla úderu získaná tréninkem,
může vést při zápasu a za nevýhodných
podmínek k těžkým úrazům nebo k trvalému
poškození.

Z
realistického „pozadí skutečného boje“
vyplívá pro bojová umění i další
užitek, který u jiných druhů sportu nemůžeme tak
snadno rozpoznat. Přirozená dovednost fotbalisty, či
nohejbalisty bojovat se soupeřem nohama by neměla být
podceňována. Důležité hodnoty bojového sportu
spočívají v oblasti výchovy, to znamená
v bezprostředně prožitých střetnutích, ve vědomém
střídání útoku a obrany, v nutnosti
bleskově se rozhodovat mezi agresí a pasivním chováním
i v hledání vlastní strategie a ve vytušení
úmyslů soupeře. Teprve velká míra sebeovládání
spolu s tělesnou silou, senzibilitou, bleskovou reakcí a
důslednou rozhodností umožňují efektivní
provádění bojového sportu.

Bojový
sport je vynikající školou charakteru: odvaha,
schopnost posadit se a rychle jednat jsou rozvíjeny právě
tak jako ostražité oko, duchapřítomnost, vnitřní
klid, prozíravost a opatrnost. Bojový sport nás
učí překonávat strach, i ve stresu jednat přiměřeným
způsobem a ovládat vzrůstající aroganci.
Kouzlo bojového sportu spočívá ve snaze
dosáhnout perfektního zvládnutí tělesných
dovedností a vnitřního ztotožnění se s
duchovními hodnotami, které jsou v oněch dovednostech
obsaženy.

Sportovní zápas a
sebeobrana

Sebeobrana
je účelovou disciplínou a nedílnou součástí
skutečného střetného boje, která ve své
podstatě využívá specifických pohybových
technik některých úpolových sportovních
disciplín (např. juda, zápasu, boxu, aikida a karate).
Sebeobrana ale není s těmito sporty totožná, v praxi
se těmito sporty pravděpodobně nahradit nedá. Faktem však
zůstává že sportovní úpolové
disciplíny ve vztahu k sebeobraně působí podpůrně a
sportovci (zápasníci, judisté, karatisté)
mají k sebeobranné průpravě nejblíže. V
zásadě sebeobrana využívá technik porazové,
pákové a úderové školy.

Cílem
sportovního zápasu je zvítězit nad soupeřem v
rozsahu stanovených sportovních pravidel. Vítězství
tedy není vázáno na závažné
fyzické poškození soupeře. Cílem skutečného
boje (resp. boje zblízka bez použití střelných
zbraní) je vyřadit protivníka způsobením
zdravotního defektu či fyzickou likvidací. Další
rozdíl mezi ulicí a sportovištěm je v připravenosti.
Když jde člověk do ringu,či na tatami ví že v
následujících několika okamžicích bude
bojovat se svým soupeřem. Na ulici se s někým bavíte,
v krajním případě už spíše vyjednáváte,
zatímco „ten druhý“ již nahmatal v kapse nůž a
jeho myšlenky směřují jen k tomu, kam vás bodne.
Pokud člověk není připraven na takovou situaci, věří
ve férový boj a podobné hlouposti, je předem
„odepsaný“. Na ulici se můžete setkat i s větším
počtem útočníků, mohou mít u sebe skryté
zbraně, nebo mohou být pod vlivem nějaké látky,
kvůli které mají zastřené myšlení a
budou útočit až do úplného vyčerpání
nebo likvidace.

Sebeobrana je neoddělitelnou součástí
skutečného střetného boje. Je oprávněnou
obranou či ochranou osobní integrity daného jedince,
majetku apod. proti nezákonnému, protiprávnímu
jednání útočníka. Ve skutečné
situaci není útočníkovo rozhodování
ovlivněno etikou a morálními zábranami. Útočník
se rozhoduje volně na podkladě čistě sobeckém nebo zcela
iracionálním, bez úvahy o následcích.
Volba technických prostředků a zbraní směřuje k
totálnímu zrušení obranných akcí
napadeného a snaze po konečném vítězství
za každou cenu. Sportovní pravidla zabezpečují
závodníkům rovnocenné podmínky a na
podkladě toho stejnou možnost vítězství. Jde o
váhové kategorie, sportovní úbor, určené
prostředí… Naproti tomu útočník ve skutečné
situaci určuje pro sebe výhodné místo, dobu pro
zahájení boje, způsob napadení (použití
zbraně). Má li být obrana úspěšné,
musí obránce disponovat takovými technickými
a zejména taktickými prostředky, aby zvýhodnění
útočníka vůbec nepřipustil, zrušil je ihned po
zahájení boje, nebo z nich udělal svoji výhodu..
Hlavní rozdíl mezi sportem a realitou je vedle
dodržování zákonných a etických
sociálních norem v taktice vedení boje. Doba
sportovního zápasu je určena pravidly. Doba v reálném
střetu se může pohybovat od několika sekund až po několik
minut. Tato doba je ovlivněna především průběhem boje
(racionálním využitím psychologicko taktických
a technických prostředků a prvků, popřípadě
použitím zbraní a fyzickou kondicí účastníků).
Na ulici se u napadeného mohou projevit také
překvapení, dostane se do časové tísně,
úlekové reakce apod. Všechny tyto vlivy mohou způsobit
to, že napadený není schopen uplatnit i bezvadně
nacvičený sportovně technický prvek.

Závěr

Nemyslím si že je
nutné bojová umění a sporty z hlediska
sebeobrany oddělovat. Nesmíme zapomínat na hledisko,
že z dobře připraveného sportovce vyzařuje jasný
signál „nejsem oběť“ (jde o držení těla,
sebejisté vystupování, fyzické proporce),
k odrazení potencionálního útočníka
to může stačit. Také pokud je někdo mistr republiky v boxu
a lidé o tom ví, chtěl bych vidět blázna,
který by ho napadl. Samozřejmě nemusí ho znát
samotný útočník, ano ale také může
útočníka někdo upozornit, zažil jsem spoustu
situací, co skončili takto. Nesporná přednost
bojových sportů je v tom, že nás dokonale připraví
na střet po psychické stránce. Ale technické a
taktické aspekty sebeobrany jsou doménou bojových
umění. Pracoval jsem přes svůj mladý věk již pro
tři bezpečnostní agentury, šlo většinou o jednorázové
akce jako jsou sportovní zápasy, koncerty a
technopárty. Musel jsem mnohokrát využít svých
znalostí z bojových umění a sportů k řešení
konfliktů. Pracoval jsem se spoustou lidí, kteří
cvičili všechny možné i nemožné systémy.
Napoprvé když se člověk ocitne v reálné
situaci většinou to nezvládne úplně bezchybně.
Stojí to mnoho šrámů než se naučíte zůstat
s chladnou hlavou. Lidé co cvičí bojové sporty
se rvou mnohem častěji, proti těm co cvičí sebeobranné
systémy, ti boji spíše předchází.
Sportovci jsou zvyklí bojovat několikrát týdně
relativně naplno a nepřemýšlí o tom tak že bojovat
není ta nejlepší cesta. Na druhou stranu většinou
protivníka nezlikvidují úplně, jsou zvyklí
ze závodů nepřítele jen porazit ne zničit. U adeptů
bojových situací může dojít k několika
reakcím: 1) zvládnou to, 2) při útoku ztuhnou,
jsou naučeni reagovat jen na nacvičené nebo fingované
útoky (jde buď o začátečníky, nebo jejich
„mistr“ nezvládl svůj úkol) = těchto je nejvíc,
3) zvládnou útok, ale nepřítele zničí (
to je dobré při boji o život, ale pokud jsou v práci,
tak by se měli mírnit), samozřejmě tady hraje roli jaký
byl na ně podniknut útok, ale opravdu často se stává
že to i ti nejlépe vedené bojovníci přeženou.
Pokud bych se dostal k nějakému většímu konfliktu
tak bych vsadil spíše na boxery, judisty a zápasníky,
ti se nebojí do toho jít, i když to téměř
nemá cenu. Z toho je jasné kdo většinou dopadne hůř,
nebyl jsem jiný. Všichni kdo cvičí bojové
sporty by měli studovat zároveň i nějaké sebeobranné
systémy a adepti bojových umění by měli zkusit
sem tam nějakou soutěž, aby se „obouchali“. Lidé co
někdy v životě přičichli k pravému boji to mají
zapsáno v očích, zůstane jim to tam schované
napořád. To je myslím si jediná správná
cesta. Já sám praktikuji kickbox již řadu let, ale
bez základních znalostí ze sebeobrany jujitsu
bych asi tu práci dělat nemohl. Ale musím zároveň
říct že vyhrát na nějakém větším
turnaji v ringu, porazit protivníka který se
připravoval, trénoval a je rozhodnutý do toho dát
vše je mnohdy těžší, než někoho uklidnit na ulici.

Literatura
1. Lee
Bruce: Bojovník,Naše vojsko 1992
2. Lewis Peter: Bojová
umění,Cesty 1996
3. Náchodský Zdeněk –
Honzík Jaroslav,Naše vojsko 1987
4. Špidlen David: Vrhání
nožů,Naše vojsko 2000
5. Wienmann Wolfgang: Lexikon bojových
sportů,Naše vojsko 2002
6. Trestní předpisy,
Přestupky,Sagit 1998