Bolest

Bolest je nepříjemný smyslový vjem, spojený s nelibým pocitovým zážitkem. Je to signál, že tělu hrozí poškození (noxa). Termínem nocicepce se označuje vnímání podnětu pomocí nociceptorů, další nervové vedení a centrální zpracování nocicepčních signálů, zatímco výsledný pocit bolesti je subjektivní.

Nocisenzory (-ceptory), NoS, obsahují všechny tělesné tkáně kromě mozku a jater. Jsou to „perličkovitě" zřetězená zakončení periferních axonů, jejichž sómata leží v gangliích zadních kořenů a v jádrech n. trigeminus. Většina těchto vláken jsou po­malu vedoucí C-vlákna (méně než 1 m/s), zbytek jsou myelinizovaná vlákna A 8 (5 – 30 m/s; typy vláken).

Při poranění pocítíme nejprve jasnou „rychlou bolest" (vlákna A5) a později tupou „pomalou bolest" (vlákna C), která trvá déle a je hůře lokalizovatelná. NoS se neadaptují (celé dlouhé dny trvající bolesti zubů!), senzibilizace dokonce snižuje jejich práh (viz dále).

Specifika NoS. Většina NoS je polymodálních (vlákna C) a reagují jak na mechanické, tak i na chemické, chladové a tepelné podněty o vysoké inten­zitě. Unimodálních NoS je podstatně méně; patří sem termické NoS (vlákna A6), která se dráždí extrémními teplotami (nad 45 °C; pod 5 °C), mechanické NoS (vlákna A6) a také (především na vnitřních orgánech) "spící" (němé) nociceptory, které se„probudí"senzibilizací (viz dále) např. při zánětu.

NoS obsahují receptory pro signální látky, které tlumí podráždění, např. opioidy (desenzibilizace), i pro látky podporující podráždění (senzibilizace), např. bradykinin uvolňovaný při zánětech, nebo prostaglandin E₂. Bolest tiší (analgeticky) endogenní (dynorfin, enkefaliny, endorfiny) nebo exogenní opioidy (morfin), a stejně tak působí útlum syntézy prostaglandinů (např. aspirinem).

Senzibilizace způsobená zánětem, např. při slunečním úpalu, vede nejenom k tomu, že práh NoS pro nocicepční podněty klesá (hyperalgezie), ale také k tomu, že neškodné podněty, jako jsou lehké dotyky kůže nebo slabé tepelné podněty (např. 37 °C teplá voda) vyvolávají bolest (alodynie). Jakmile jsou nociceptory aktivovány, uvolňují neuropeptide jako je substance P neboCGRP (calcitonin gene-related peptide), které podporují záněty okolních cév: neurogenní zánět.

Poškození nocicepčních vláken jsou často bolestivá (neurogenní = neuropatická bolest) a jsou vnímána, jakoby přicházela z periferie: projikovaná bolest (např. bolesti v dolní končetině při stlačení nervů výhřezem plotének). Nocicepční vlákna mohou být blokována chladem nebo místním znecitlivěním.

Nocicepční dráhy.

Centrální axony vláken pro bolest končí v zadním rohu míš­ním. Tam končí také nocicepční aferentní vlákna z vnitřních orgánů, a to často na stejných neuronech jako aferentace z kůže.

Konvergence somatických a viscerálních nocicepčních aferentací je zřejmě hlavní příčinou přenesené (fantomové) bolesti, při níž jsou viscerální noci­cepční podněty pociťovány jako bolesti v určitých kožních okrscích, Headových zónách. Zóna pro srdce leží např. v oblasti hrudníku (angina pectoris při is-chemii myokardu) a projikuje často do levé paže a do nadbřišku.

Po stranovém překřížení jsou nocicepční aferentní vlákna vedena v drahách přední části postranních provazců, přede­vším v tractus spinothalamicus (s připojením od n. trigeminus) centripetálně k talamu. Z jeho ventrolaterálního komplexu směřují aferentace (především senzorické aspekty -viz dále) do korových oblastí SI a SII a z me­diálních jader vedou dráhy mj. k limbickému systému.

Bolest má tyto komponenty: senzorickou, tzn. uvědomění si místa, trvání a intenzity bolesti, motorickou, tj. únikové reflexy a udržování polohy, vegetativní (např. tachykardie) a afektivníkomponenty, tj. pocit nelibosti. Zároveň dochází s pomocí zapa­matované zkušenosti s bolestí ke zhodnoce­ní bolesti, jehož výsledkem je chování ty­pické pro bolest (např. naříkání).

Nocicepce je v talamu a míše inhibována sestupnými drahami (transmiter především opioidy): sestupná inhibice. Jádra těchto sestupných drah leží v moz­kovém kmeni a jsou aktivována především přes nocicepční tractus spinoreticularis (negativní zpětná vazba).

Zdroj: Stefan Silbernagl, Agamemnon Despopoulos, Atlas Fyziologie člověka, Grada 2004